horalka

Perly uplynulých dnů:

Dešti, co přišel předminulý týden, se podařilo zvednout hladinu našeho jinak klidného potůčku,až neprošel skruží můstku.. a voda valila v klidu přes něj. Trochu nepříjemné, neb tím nehrozily cesty kamkoliv do civilizace, leč náš dům stojí dostatečně vysoko a potok k němu fakt nedosáhne. Bohatě nám to nahradily proudy vody valící z kopce nad námi tráva netráva, když dravě mířily i k nám, do nové stavbičky, do ovčína, blíž a blíž ke garáži..Přežili jsme s motykou v ruce, maximálním usměrňováním nekonečného živlu do cestiček těsně míjejících dům a náladou hluboko pod bodem mrazu – v nouzi nejvyšší zapůsobil snad Nejvyšší – a přestalo pršet. Uf – efekt byl takřka okamžitý a mě mrzelo, že neměli všichni na Moravě (a taky v Polsku, Slovensku, Maďarsku) to štěstí..

V následujících dnech nás čekaly radosti jako otevřít po ránu dveře do chodby  a vidět, že pes dostal silný průjem a nestihl doběhnout ven.. zjistit, že nám naši jedinou pracně sehnanou husokačenku odnesla liška.. že krůťata krom jediného vběhla do tlamy polodivoké kočce.. že se to poslední nachladilo a chcíplo.. že..

Poněkud výraznějším se v té sérce drobných nepříjemností stal den, kdy jsme stěhovali část zvířat na jinou pastvinu. Vzhledem k totálnímu promočení pozemků kolem domu jsme museli postavit provizorní ohradu pro zahnání zvířat "na hromadu", a pokusit je dostat je do ní. Náš dobrý pes Kamoš absolutně vybouchl, neb ani s naší pomocí nebyl tohoto úkonu schopen - zadařilo se asi na dvacátý pokus.. Zhluboka jsme si oddechli, vybrali skupinu "vypásaček", naložili na vlečku, vlečku zajistili a vyjeli. Manžel v traktoru s vlečkou a ovcemi, po chvíli já s Mrnětem a psem v autě za ním. Jedu takhle autem, dojedu na úzkou silničku a pokračuju do prudkého kopce.. když vtom přede mnou pěkná ovečka. Naše ovečka! Stojí na cestě a hledí na mě. A v zatáčce náš traktor a manžel pokoušející se znovu zajistit povolenou pojistku vlečky (tohle se nám ještě nestalo). Blesková porada – chytit ovci v prostoru a dostat ji zpět na vlečku je celkem nadlidský úkon, čili pokračujeme v pořadí manžel v traktoru s vlečkou, ovce, náš pes Kamoš pomalu za ní, já v autě za nimi. Ok. O pár desítek popojíždění výš pojistka znovu povolila a z vlečky přibylo pěších pět ovcí. No ohromné. Znovu zastávka v prudkém stoupáku, porada, nedá se nic dělat, musíme dál tak.. Manžel se rozjíždí, ovce jdou za ním, pes za nimi, já se rozjíždím.. ej smůla! Auto stojí jako přibité.. a nic. Jako když máte prvotřídně zatáhnutou ruční brzdu. Ano, brzdy máme před výměnou. Ale proč právě teď??? Nechávám stát auto, beru Mrně do náručí a letím dál za procesím pěšky.. naštěstí jen pár set metrů :-)

Za hustého sípění vysvětluju manželovi, co se stalo, další blesková porada – priorita: dostat ovce na pastvinu, pak volat mechanikovi, co s autem v kopci. Ovce došly na pastvinu jako beránci (aspoň něco) a my se vrátili k autu. Mechanik na telefonu řídil naše kroky – naštěstí si auto a kouslá brzda odpočinuly, kolo povolilo, s autem jsme malinko couvli, otočili čumákem dolů (ne, couvat s autem z prudkého kopce po silničce plné zatáček bych fakt nezvládla), manžel sedl do traktoru, já za ním do auta a na jedničku jsme sjížděli dolů – přežili jsme, jak vidíte, bez malérů, auto též – od toho dne převážně stálo a čekalo, až se pan mechanik vrátí z nemoci a auto přepravíme (já a opět z jiného prudkého kopce) k němu. Podařilo se a stojí tam dodnes, neb se ukázalo, že na výměnu byla snad polovina brzdového systému.

Taky se oteplilo. Samozřejmě zlom byl rázný a my prošvihli dva dny váháním, zda séct. Leč manžel se nechal unést vidinou kvalitního a v pravý čas udělaného sena.. a nasekl 6 hektarů, zatímco já dělala s kosou menší nedůležité plošky. Nádhera, tráva se ukázkově měnila v prvotřídní seno a počasí signalizovalo, že by to mohlo vyjít – svézt všechno seno k domovu a postavit stoh. Leč předpověď počasí trošku poupravili – a my měli o den míň na realizaci té nádherné vidiny plné neskutečné dřiny, pratěžkého domlouvání s domorodci a praktické realizace. Již druhý den většina ze 4 domorodců, co se rozhodli při vidině beden piv nám pomoci, odpadla a zbyl nám jediný, co došel pomoci navečer. Statečně jsme odolávali nepřízni osudu, vlastní blbosti a dělali, co se dalo. Dobré dvě třetiny jsme zvládli do sobotního večera. Vědoma si výstrah o bouřích a vichřicích jsem v hodinových intervalech sledovala radar a vývoj situace. Někdy po deváté to vypadalo, že bouřky nás minou, neb nás v uctivé snad 50km vzdálenosti obcházely. Oddychli jsme si a sedření, ale aspoň trochu spokojení s výsledkem jsme s naším jediným hodným pomocníkem dávali plachty (pro jistotu dvě) na stoh. Podařilo se, on svižně mizel k domovu, manžel šel zkontrolovat ovce a já přikrýt menší vlečku, kam jsem ručně nasbírala ručně nasečené, ručně obracené a nahrabané seno. Stmívalo se a z dálky mi blesky rozverně blikaly na cestu, když jsem se vracela. Byla jsem v klidu, vždyť radar jasně ukazoval, že bouře nás míjí dostatečně daleko..

Než jsem došla zbylých 50 metrů k domovu, přihnala se vichřice. První vypnula elektřina a manžel běžel pro baterku, Slečně zapálil svíčku (Mrně už naštěstí spalo) a sprintovali jsme ke stohu – doprovázení mohutným lijákem. Než jsme k němu těch pár metrů doběhli, byla jsem totálně promočená. Bylo naprosto temno, přesto jsme ve svitu baterky nemohli nepostřehnout ten děs – vítr lehce serval obě plachty velikosti 8x10 m a všechna voda valila do stohu, kam jsme dva dny ručně házeli horaly a horaly sena. Pokus dostat plachty zpět na stoh vypadal jasným fiaskem, každý pokus přetáhnout plachtu přes celý stoh znamenalo, že vichřice nám ji se škodolibým úsměškem sfoukla na druhém konci stohu. Pojem "boj s větrnými mlýny" naprosto nevystihuje podstatu a my se donekonečna pokoušeli o nemožné. Tolik sprostých slov, co slyšela v ten okamžik příroda – jediný to svědek zápasu – ještě nikdy u nás nezaznělo.  Visela jsem na plachtě na jednom konci, zatímco manžel se snažil dostat její většinu na druhý. Bylo to šílené – ve tmě a s jednou baterkou, kterou jsem se snažila zamířit směrem k němu.. samozřejmě víc mu pomáhaly blesky, co lítaly všude kolem.  

A když už jsme totálně vyčerpaní lezli po čtyřech, nějakým zázrakem se nám to podařilo, plachty byly na stohu, stále sílící liják je tam přidržoval, zatímco já na ní visela na vytipovaném konci a manžel využil pět rezervních pneu po našem bývalém čtyřnohém příteli a z posledních sil je dostal nahoru na stoh. V ten okamžik jsme to vzdali a zbaběle prchli domů. Bouřce evidentně vítězství stačilo a odletěla řádit dál.. zato my ten večer prohodili asi tři věty a šli spát, v hluboké depresi, že jsme právě prošvihli seno na 3/4 sezóny.

Přišlo ráno. Hnusné depresívní ráno. Slunce vykukující za kopcem dělalo, jako by se nic nestalo.. nebýt tří vyvrácených a zlomených stromů  nad domem.. a toho, že my neměli odvahu jít se na stoh podívat – bylo víc než pravděpodobné, že plachty budou na zemi a seno v p... no nic, sprostá slova padala ten den.. pak jsme zjistili, že plachty zůstaly, kde měly, že jsme nepřišli o všechno seno, ale jen o cca 2 horaly, ty jsme sházeli na trávu a obraceli a obraceli.. až do opětovného uschnutí. Zbytek stohu (totiž většinu, co zůstala) jsme zkontrolovali, prosolili (neb dle domorodců je to lék na případnou trochu zbývající vlhkosti) a vystavili léčivým hřejivým slunečním účinkům. A slunce se fakt činilo..

A v mezičase jsme si chvíli sedli a nechápali, jak to, že jsme to přežili my i seno, a zjišťovali, že vlastně celá ta hrůza netrvala ani půl hodiny a že my ten boj s vichřicí neprohráli. Aspoň ne docela. Ona nám totiž moc pomohla "náhoda", jak přišla hrůza prudce a my běželi ke stohu. Kdybychom zrovna byli doma, našli bychom odvahu vylézt, až by peklo zmizelo za horami.. a to by teda seno bylo vážně v p.. Ale já sprostá nebudu :-)

linkuj.cz vybrali.sme.sk