horalka

nerozumim zcela. jde to nejak blize objasnit?

Sabe,já to asi neumím tak dobře vysvětlit,jako autor té knížky.Asi by jsme si nejdřív měli ujasnit co nechceme,to víme většinou přesně.tedy :
Nechci být chudá,- jenže to je negativní prohlášení a proto by správně mělo následovat přeformulování toho,co chceme.Tedy v mém případě je to mít tolik,kolik potřebuji a ještě něco navíc,abych si mohla užít života.Kdybych si řekla,že chci mít nadbytek,a být třeba miliardářka,tak bych ztratila radost z usilování o něco,co chci.
A to blokování, to je tím,že si někdy nevědomky něco přejeme a nwudělali jsme si jasno,co opravdu chceme.Pak nás taky brzdí staré naprogramované myšlení.třeba máme nějaké zdravotní potíže.Když jsou přechodného rázu,tělo si s tím poradí samo.Ale pokud naše potíže už trvají dlouho a my už si ani nepamatujeme,jak vznikly,tak i když vyšleme prosbu za uzdravení,tak naše mysl nedokáže uvěřit,že probíhá uzdravení,protože v sobě máme rozumově zakodováno,že nás něco bolí.Jestli že nás něco bolí,neřekneme si,dochází k uzdravení,ale věříme,že jsme stále stejně nemocní,jako před měsícem,nebo rokem.Naše nemoc už dostala jméno a má zmapované prognozy.kdyby jsme byly třeba zvířata,jako kočky,tak by jsme se uzdravili,ale protože jsme myslící lidé,blokujeme si cestu k uzdravení, blokujeme si cestu třeba k lásce,protože nás předešlý partner zklamal,takže určitě zklame i ten nový.Víme,že když něco řekneme,že nám někdo druhý odpoví stejně,jako nám odpovídali rodiče.Jsme naprogramovaní svými zážitky,svými pocity,i myšlením.mám kamarádku,odyž byla malá,její otec opustil její matku a tři děti,dívky v přibližně stejném věku.Pak si matka našla taky přítele a odcházela večer do kina s partnerem.dvě dívky klidně spaly a nevadilo jim to,, jen mojí kamarádku jednou jedinkrát napadlo,že maminka taky odejde jako tatínek a nechá je tam samotné.Pak v noci nespala a čekala vždy před kinem na maminku.Dobře to ale dopadlo,přítel si maminku vzal a je to dnes jako její táta.Stačila jedna myšlenka a ta způsobila strach u jedné ze tří dívek.Ty další dvě ta myšlenka nenapadla a proto se nebály,ačkoliv byly ve stejné situaci.To je to naprogramování,ty bloky,kdy si přitahujeme negativní situace.:-)) Je toho víc,takle se to nedá vysvětlit:-))

Takže si třeba něco přejeme,nebo něco myslíme a tím vysíláme do vesmíru něco jako prosbu,aby se to,co si přejeme uskutečnilo.Můžeme to udělat modlitbou,prosbou,nebo také tím,že si jasně něco přejeme a představujeme si, a jednáme,jako by jsme už to,co si přejeme měli.A hlavně tomu,že to,co si přejeme,musíme věřit,že to právě dostáváme.Pokud tomu věříme a máme jasno co chceme,dostaneme to.pokud máme bloky,bu´d nemáme jasno co opravdu chceme,nebo se bojíme určitou věc přijmout,nebo jsme naprogramovaní negativními zkušenostmi,tak si vytváříme ty bloky a pak nedostáváme to,co by jsme si přáli.Je zajímavé,že se každému člověku dějou vždy jen určité věci.Každý má jiné problémy,ale vždy ty,co měl už kdysi.Je to naprogramovaným myšlením,čemu věříme. Tak a teď jsem zvědavá,jak to kdo příjme:-))

Tak to je uplna filosofie.Myslim si ze do urcite miry vyme co chceme ,jenze co chceme a co pro nas ma zivot pripravene jsou rozdilne veci, radsi budu chuda nez nemocna to vim na 100%.Hodne veci co chceme nejsou k zivotu potrebne ale chceme je protoze je muzeme chtit a nebo ze na to mame tak to chceme.Mozna ze to uz zacne v dectvi ,rodice vzdy chteji aby se deti mely lip nez se mnely oni ale v dnesni dobe se hodne deti ma lip nez rodice tak na co si potom muzeme stezovat ? Asi na nic ale dnesni doba je takova ze chceme mit a musime mit.Nejlepsi je nezatezovat se temito myslenkami a jen tak nejak tim zivotem proplouvat jak se da.Kdyz se divame na ruzne dokumentarni filmy treba z Indie jak dneska lide jeste zijou ,no nemame se dobre tak proc si ten nas zivot chceme komplikovat ruznym negativnimy zabranamy. Musime myslet pozytivne nikdy urcite nebylo tak zle ze by nemohlo byt hur.Ted doufam ze jsem nenapsala uplou blbost ale to by bylo negativni tak ze to blbost neni.

Ratko, mzslím, že Jana to vysvětlila podstatně líp, než bych to psala já.

Jani, díky, naprostý souhlas a ještě se k tomu vrátím..zrovna teď procházím období, kdy si říkám, jak je to vůbec možné, a je zajímavé podívat se na to z takového úhlu..

Ello, myslím, že nic pozitivního není blbost, když je to myšleno poctivě..

"Bojím" se si cokoli přát, protože by se mi to mohlo splnit. A ty následky a okolnosti! :-))))

Dle mých zkušeností je lepší nic nechtít, jenom děkovat za to, co mám. A nabídnout se světu taková, jaká jsem, pro to nejlepší, co si k sobě (svými postoji, myšlením a cítěním - tedy vyzařovanou energií) dokážu přitáhnout.

ja to vnimam trochu tak, ze lidsky zivot ma urcity rytmus. Prubeh a vyvoj. Dite je neskutecne zvedave a plne nadeje a ocekavani. Dospivajici plny vzruseni a extaze. Mlady dospely (30-40) plny sil a bez hranic. A pak najednou prichazi prozreni. nesmele prvni doteky horizontu. pochopeni. zvolneni. dekovani a smireni.
pro me je to jako cesta pres vysokou horu. Poskakani si na ty hore a mirny klidny sestup dolu. A vdecnost. Ze jsem si nepolamala pri tom vystupu nahoru vsecky kosti.
Kdyz je clovek mlady nemuze prani NEMIT. Nemuze cekavani NEMIT. touzi po svete a svet mu je otevren. Teprve posleze naplnenim odpadavaji z nej prani jedno po druhem. A take touhy. A snad i lpeni.
Ten vystp na kopec, vzedmuti psychickych a fyzickych sil k zivotu patri.
Presto by mel byt clovek opatrny s tim co si preje. protoze se mu to jednou splni a on s tim bude muset zbytek zivota dozit.

já kdesi četl takový výstižný úsloví:

Co by Bůh udělal člověku,kdyby ho chtěl nejvíc vytrestat?
Splnil by mu všechna jeho přání.

Saule,kdysi jsem četla takovou krátkou povídku o vězni,co si odpykával svůj trest a dal se na pokání.Prosil Boha,vždy když měl nějaké problémy,aby mu pomohl.A Bůh mu pomáhal.Jednou se mu jeho přání nesplnilo a on se zlobil,jak to,že to nefunguje a jestli je opravdu Bůh.Pak našel v kapse kartičku,na které bylo zlatým písmem napsáno" Kdybych ti splnil každé tvé přání,nebyl bych tvůj Bůh,ale otrok".
Tento článek ale vznikl protože jsem napsala na svém blogu o jedné knížce,kterou právě čtu.Kniha vysvětluje,že si za všechny své problémy i za všechno dobré můžeme sami.Vysvětluje i,jak jsme k problémům přišli.Je to většinou jeden malý okamžik něčeho co na nás jakkoliv silně zapůsobilo a od toho se odvíjí naše dobré i špatné zkušenosti.Kniha má i několik návodů,rad,jak se podívat sám na sebe a najít svůj problém.Autor to nazývá "očistit se od problému a tím si přitáhnout do života místo starostí,trápení,nemocí,neúspěchu v lásce,nebo i v karieře radost,lásku,zdraví,úspěch a vše co si přejeme.Vysvětluje i jak důležitá je vděčnost za všechno,co máme,i jak žít a radovat se současností, a navozují i techniky,jak zlepšit svůj život.Proto ten článek tady.Neslouží k tomu,aby někdo věčné nespokojený chtěl nemožné,i kyž si myslím,že kdo je nespokojený,má k tomu důvod a pro toho je kniha moc dobrým pomocníkem a rádcem:-)

ad:6 Lení,píšeš,že se bojíš něco si přát,protože by se ti to mohlo splnit,tak to je jeden z mnoha bloků o kterých autor píše.když si něco opravdu přejeme,musíme si dát pozor,na to co si přejeme,protože za to musíme nést následky.Tedy,dobře uvážit,co to přání pro nás znamená a jaké s tím budou radosti i starosti:-)
Dále je tu takový po staletí názor,který v nás vypěstovali kněží,tedy byli jsme vychováváni v náboženství,že máme být skromní.Nic proti tomu,jenže jak víme,kněží tím ovládali po staletí chudý lid,aby trpělivě nesl svoje trápení a chudobu.Takže lidé když chtějí myslet čestně,nebo duchovně,tak si myslí,že nesmějí myslet na své blaho,na to,aby jejich život byl lepší.Naše nejčastější zábrany bývají"Tohle si nezasloužím,",nebo"musím být pokorný a nesmím reptat na svůj osud,je to vůle Boží". Jenže jestli že jsme zodpovědní za vše,co se nám děje,ať už dobrého,nebo špatného,tak to vylučuje,že by si Bůh přál naší bolesat a trápení.Bůh si přeje naše dobro,a také nám vše za co se modlíme soustavně posílá,jenže my si příjem dobra blokujeme svými obavami,strachem,nedůvěrou,pocity,a i tím myšlením.Takže my vyšleme modlidbu,a vesmír okamžitě odpovídá a posílá nám to nejlepší,jenže je to naším myšlením a pocity blokováno a tak k nám nedoráží většinou to,co nám bylo"posláno".:-) Lépe je si přečíst obě knížky o kterých jsem se zmiňovala,já to tak neumím vysvětlit a ani nemohu,autor má na to celou knihu a umí navazovat pěkně popořádku jedno na druhé,což já neumím a pak taky část toho,je tady u Sabe a část u mě.A moje znalosti jsou oproti autorovi minimální.:-)

Děkuji Jani.
Vysvětluješ mi něco,co dobře znám,ale jsi jedna z mála,kteří tyto pravdy dovedou podat ze své vnitřní podstaty.
Není to u tebe akt sebeobrany(s víceméně latentní možností útoku),ale opravdové vnitřní přesvědčení,které vychází z tvé vnitřní čistoty.
Toho si vážím,ale já přece jen budu usilovat o širší rozměr,mám o Bohu jen mlhavou představu a potřebuji si ji upřesnit nejen jako filmovou projekci svých tužeb na širokoúhlém plátnu svého života.

..... a někdy ta naše přání (chtění) totiž vypadají často takhle: "Pane bože, dej mi trpělivost, prosím tě dej mi trpělivost... ale hlavně hned!!!"
:-)

Lidi,vždyť já si Boha taky nepředstavuju jako starce na obláčku,já mám na mysli hlavně naše stará přesvědčení,kterými si způsobujeme problémy.A netvrdím že vy všichni potřebujete to,co potřebuju já.Já si jen díky té knížce uvědomila,proč mám potíže,které mám.:-)

ad 10: Aha, Jani, psaly jsme ve stejný čas (já u toho ještě večeřela, takže kom. 12 není reakce na tebe, ale jen tak.

ad 6: Tam nebylo bojím, tam bylo "bojím", to mělo být nadlehčení tématu.
Jinak myšlenkami, myšlenkovými programy, jejich následky, způsoby, jak myšlenky (programy), a tedy i následky změnit atd. se velmi vážně, cíleně a důsledně zabývám již asi 17 let. A ještě pořád zdaleka nemám vyhráno! :-) Každý sám máme na sobě práce jak na kostele.)
Dobře to píšeš, je to tak. Jsem ráda, že takovéhle myšlenky se stále a čím dál tím více šíří.

Lení,máš pravdu,když jsem si při čtení té knížky najednou uvědomila,v čem je můj problém,tak jsem přestala číst a jen civěla snad půl hodiny do neznáma.A taky jsem si řekla,že to bude práce jak hrom,se z toho vymotat.Ale je fakt,že jsem knížek na téma o pozitivním myšlení přečetla už hodně a taky se o to zajímám už asi 20 let,ale ten svůj problém jsem najednou si ujasnila až při téhle poslední knížce.A práce z toho mám taky jak na kostele:-))Hezký večer všem,já jdu zas do postele,se vykurýrovat:-))

ad 15. Ano. Přeji brzské uzdravení. :-)

Osobně jsem přesvědčena o tom, že pokud nepodrobíme své myšlenky důslednému auditu, že nemáme možnost se dlouhodobě stát šťastnými a spokojenými (a to myslím v kontinuu mnoha životů). Že prostě jednou k tomu musíme vědomě přistoupit. Většinou ale člověk čeká, až ho začně něco moc bolet, než jde k zubaři a do sebe. :-)

Vzpomněla jsem si na docela jednoduchý citát, který vyjadřuje vše:
"Pokud chceš vědět, proč je tvůj dnešní život takový, jaký je, podívej se na své včerejší myšlenky. Pokud chceš vědět, jak bude vypadat tvůj život zítra, podívej se na své dnešní myšlenky."

(a včera a zítra jsou samozřejmě obrazy pro minulost a budoucnost)

omlouvám se,nečekal jsem diskusi tohoto...ehm,charakteru!

Lení,ten citát je moc dobrej,ten si budu muset zapamatovat:-)

Saule,děkuji ti za to,co jsi mi napsal,jen té druhé části,"usilovat o širší rozměr o Bohu,tak tomu zas tak úplně nerozumím,jak jsi to myslel...a nevím tedy ani,za co se omlouváš....? Anebo se zlobíš? Tedy to hádám podle vykřičníku na konci věty?:-)

Ratko,tomu,co jsi tu napsala ad:7. tak to chápu,je to většinou tak,jak píšeš,nejdřív se člověk jako dítě rozjíždí,aby dosáhl vrcholu a pak v klidu sestupuje dolů.Jenže bohužel to tak není vždycky,ne každý člověk se rozjíždí,aby dosáhl toho vrcholu svých sil a možností.Jsou lidé,kteří právě pro ty své potíže někdy už od dětství na ten vrchol ještě nedošli.Zůstávají dole,pro svoje potíže.Takovým lidem se špatně mluví a sestupu dolů.Myslím,že právě pro takové lidi je ta knížka potřebná:-)

No vida, jeden tu nejsem a když večer dojdu - taková nadílka :-) děkuju moc, jen si ji musím nechat na okamžik, až budu mít plně funkční mozek, soustředění .. a čas.. je to hodně inspirativní a už včera večer jsem přemýšlela.. a budu.. a napíšu..

Jani, ja vim. U me byl ten rozlet i psychickeho razu. I moje myslenky litaly k nebi. Jako decko i pubertak jsem byla celkem nemocna. nevim nakolik za to muzou mi rodice, kteri me porad hlidali a ofukovali az jsem chytla nejake chronicke nemoci a astma.
Teprve az jsem se dokazala vymanit z doahu rodicu tak jsem obzivla, zacala normalne jist a osvobozovala se mentalne. Rodice chteji pro dite to nejlepsi, ale casto ho svoji peci nici a dusi. A vyrabeji v nem neskutecne blokace.
A tak kniha je urcite zajimava. To vnitrni osvobozeni od bloku by melo fakticky zacit v puberte. Rodice by meli decko nechat revoltovat a meli by zaujmout postoj ktery decku revoltu a osvobozovani umozni. Nechat ho prejit do opozice a podporovat ho v letu k samostatnost.¨
Nepoutat ho.
A je jedno v jakem je to decko zravotnim stavu. Ono se musi odpoutat tak ci tak. Stejne jako rodic. JInak budou jako liany co se vzajemne dusi a berou si kyslik k zivotu.

proto vubec existuji "bomby vzdoru". Jak v rannem detstvi tak v puberte. Jsou to pomocnici na ceste k samostatnosti. Je treba je uchopit jako sanci a nadeji. Ze dite povedou vpred a daji mu kridla a vynesou je vzhuru. Jako andelum :o)) Jasne ze si kridla popali. Ale to patri ke zkusenosti. Proto jsou rodice porad zde. Kdyz dite si poplai kridla tak mu jej pofoukaji a zasijou. A reknou: let dal a vis. neboj se.

Ratko,tak já mám právě ty opačné zkušenosti.Mě vychovávala babička,která v mých deseti letech umřela a já pak zůstala na celou pětičlennou rodinu včetně sebe úplně sama.Byla jsem malá,bez zkušeností,vyplašená.Moc jsem potřebovala od někoho pocit bezpečí.Jenže jsem si to vůbec neuvědomovala,že mi zbyli tři nemocní lidé,maminka,sestra,dědeček.Tatínek bxyl zdravý,ale od rána do večera v práci.Já měla svobody dost,ale pocit bezpečí žádný.Moje děti mají pocit bezpečí,ale už ho nepotřebujou,potřebují nás rodiče jen materialně,a to jen syn,který studuje.Dcera potřebuje občas i ten pocit bezpečí,syn je energický,i když není úplně zdravý,tak si vždy vystačí sám,takže svoje děti myslím nedusím,ony by se ani nedaly.Ale je fakt,že dokud potřebovaly,tak moji oporu měly,a to mě chybí ta cesta nahoru,já zůstala dole a proto bych chtěla ještě taky něco hezkýho.Třeba vnoučata....:-)

Jani, u nas byla hodne dusena moje maminka. Ona chtela bych se mela lip. Ale to chce kazdy rodic.
TEd si rikam, ze za svuj zivot si kazdy odpovida sam a to az do jeho konce. Za zivot svych deti jen do urcite doby.

a tatinek, to je kapitola samam o sebe. vydalo by to na cely roman. zejmena jeho detstvi.
duseny nebyl ale bojoval fakticky o vlastni preziti. a pomahal si vzajemne se sourozenci.
TEd uz je popleteny, ale z mladi a detstvi se mu vynoruji cele pribehy. Recituje denne cele knihy v polstine ktere kdysi slysel cist v narodni skole. Do skoly chodil sam pres kopec asi 7 km denne. Ostatni sourozenci nechteli a tak nemuseli. Delali na poli. Porad premyslim na tom, odkud se bere v diteti vule k zivotu. touha neco zmenit a neco dokazat. necim se stat.
kde jsou koreny tohoto puzeni, ktere nezna zadnych prekazek. a razi si svoji cestu hlava nehlava.

Ratko,tak já chápu,že tě netěšila přílišná pozornost rodičů,vždyť i já byla v pubertě ráda,že na mě tatínek nemá čas.Moc mě v té době komandoval kvůliu kouření:-)Dětem se asi rodiče nezavděčí,chtělo by to tu svobodu,ale i možnost mít za někým jít,když dítě potřebuje.Zlatá střední cesta:-)

Razí si cestu hlava nehlava,a je to dobře.Syn takový byl odmalička,ale dcera se to musela časem naučit a právě od něho,tak vím,jak je to potřeba,když to dítě v sobě nemá.Má totiž pak problémy se sebeprosazením.Jsem moc ráda,že to,co jsem se jí pokoušela já naučit a nenaučila,že to jí naučil její o 13 let mladší brácha během chvilky:-)

A máš pravdu,naši rodiče to neměli tenkrát lehký,neumím i to ani představit,tedy alspoň maminka,tatínek si myslím měl hezké dětství.

decko vetsinou nevi co je spatne. Protoze zdanlive je vsecko v poradku. Rodice jsou hodni, staraji se, maji ho moc radi. akorat decko si furt neco vymysli. "zlobi" a vzpira se. odporuje. ma ruzne neuroticke tiky a posleze i zdravotni problemy.
Decko ma pocity viny. Ze ackoliv jsou rodice tak hodni, milujou ho a staraji se, ono to nedokaze oplacet. Neodkaze byt vdecne. naopak zacina sve rodice nenavidet.
Jedine reseni je odejit z domu. Roztrhnout zacarovany kruh a zit sam za sebe. A pro sebe.

Ratko,to píšeš o sobě?To mi na tebe nesedí.Hele,máš už vnoučata?

Jani, jasne. Clovek si casto nese sramy z detsvi i kdyz se zda ze uz ma vse vyreseno. Vnoucata nemam bohuzel. Chtela bych.
Ale kdyz sleduju svoje deti tak si rikam casto: vzpomen si na sebe, nezapominej jak to bylo pro tebe tezke :o)) i ony to maji tezke. jako vsichni mladi lide.
Nejtezsi pro me bylo vyrovnat se s rodici. Nalezt v sobe tu silu a navazat uprimny a nepokrytecky vztah. Neublizit ani jim a ani sobe. A pak pres tuhle otevrenost a uprimnost dokazat je milovat a nalezt odpusteni. Zejmena odpustis sobe. Ze jsem je citove zazdila abych se z nich nezblaznila.
Dlouho me to trapilo :o) Mela jsem dlouho pocity viny.
muj muz mi je zde velkou oporou :o)) I moji pratele. Rikaji, vis tvoji rodice jsou fakt uzasni. Ale sakra narocni :o))
A s touto narocnosti si ted umim poradit. S usmevem.
A tak to podle me asi je spravne. DEti odchazeji aby se vratily. A neni na tom nic spatneho kdyz proste rodice odmitnou aby mohly dorust. Do svoji podoby. Vsak se zase vrati.

Ratko,když já mám vždy takový pocit,že podle toho,co jsi zažila ty,si myslíš,že je to tak všude,jenže těch variant soužití - rodiče a děti je mnoho.Nemůžeš si myslet,že když tebe omezovali,že tak omezují všichni rodiče.Nemůžeš si myslet,že jestli ty ses vstekala kvůli určité věci,že se stejně tak vstekají i druzí.Všichni jsme oběti svých rodičů,tedy víceméně,ale každý jinak.A bylo to tak,je a bude,vždyť malé děti potřebují výchovu,jen si nesmíš myslet,že je to všude tak drastické,jako jsi to vnímala ty:-)

Jani, ja vim ze kazdy to ma jinak. Uvedomuju si to.
V nasi rodine i v okoli je spousta pripadu, kdy deti maji k rodicum dost spatny vztah. nerespektuji je a hodne svoje rodice zneuzivaji.
trapi me to.
ja mam s detmi velice hezky vztah. I s temi velkymi i s malym. A casto si rikam, proc rodice nenechaji ta decka byt. Proc jim furt kecaji do zivota...? Ja vim ze to beru moc subjektivne. ze to mozna jinde tak neni. ze jinde rodice nekecaji detem do zivota. ze je nechaji delat jejich chyby. ze je na sebe nepoutaji.
mela jsem potrebu to rict. nevim proc. asi ze me tato zkusenost hodne poznamenala.

Nic si z toho nedělej,Ratko,už je to pryč.Já jdu vařit,tak se měj,hezký den:-)

taky se mej :o)) hezky den.

presto mi to neda, i kdyz vim ze to nepatri sem.
Kamaradka dava cely svuj invalidni duchod svoji snaše. Je stastna ze se jeji syn ozenil a protoze se ji zda, ze snase neco dluzi (jeji syn moc nevydelava) tak cely duchod dava mladym. A mladi s ni cvici jak se jim zrovna chce. nekdy ji vnouce ukazou a nekdy ne.
Pritom si kamaradka uvedomuje ze dela chybu, nedokaze to zmenit. Takze to bezi furt dal k spokojenosti obou stran. Jen ja mam furt divny pocit.
Kdyz jim to tak vyhovuje...

Kdyz jsou decka male tak se rodice automaticky staraji. Ale jednou decka vyrostou a pak je otazkou jak dalece by meli byt se svoji puvodni rodinou svazani. Kolik je akorat.

a mam tema pro svuj blog :o)) Nejvyssi cas abych to nejak dustojne smetla ze stolu.

No,tak to si nedokážu dost dobře představit a myslím si,že mě by snad tak nezneužívali,ale taky se snažím mladým dát co mohu,my toho teda moc nemáme,ale alspoň synovi na oblečení,rád nosí moderní věci a chci mu udělat radost.Jinak taky nevím,jestli se mnou děti budou,nebo jestli se po nalezení partnera odstěhujou.To mě taky dost hryže,ne proto,že bych se bála,že se na mě vykašlou,ale jednou kvůli rozdělení domku,na který teď přispěly obě moje děti finančně,tedy na opravu.Tak bych nerada,kdyby jedno dítě odešlo,tak to druhý by ho asi nevyplatilo,ale to zatím neřeším,nevím ani jak...

37, ano to muze byt problem.
Nejlepsi je asi, kdyz deti si naleznou svuj vlastni domov a k rodicum pak chodi jako na chalupu. Po jejich smrti dum prodaji a penize si rozdeli.

No damy vy jste to rozjely,moc hezke cteni.Ratko to je smutne ze tva kamaradka takhle dava svou penze pryc vzdyt ted kdyz je syn z domu tak by to mnel byt cas pro ni a penize pro ni . Mozan ze se to zda sobecke ale kazdy ve svem zivote potrebuje mit cas jen pro sebe.Clovek pro deti udela hodne ale kdyz vyrostou tak se musi postavyt na vlastni nohy a ne se opirat o rodice a pouzivat je jako berlu.
Jano jak pises ze koupys synovi obleceni aby jsi mu udelala radost to prece neni nic spatneho , kdyby to od tebe vyzadoval tak to by bylo zneuzivani.My mame tri det a kdyz se nejmladsi odsethoval tak mi to chvili trvalo nez jsem si zvykla ze uz snama nebydly [ tady se tomu rika priznak prazdneho hnizda]. Ted jak Rata pise sem vsichni jezdi jako na chalupu.Mame 11 vnoucat tak kdyz jsme vsichni pohromade tak barak praska ve svech. A kdyz zase odjedou tak se vratime do naseho klidneho zivota.

ad39: Ella,ty se máš,takových vnoučátek,to je nadělení:-) Taky bych ráda alespoň jedno vnoučátko.No,snad se taky jednou dočkám:-)

Jani, už jsem Tvoje komenty četla několikrát a vrtaly mi hlavou..
ad. 2 - značný důraz na sílu myšlenky.. až nepochopitelný. V podstatě věřím tomu, že to tak může fungovat. Konkrétně se strachem - jo, stačí jedna blbá myšlenka.. myslím, že je podstatné okolí (a nedejbože děti) zatěžovat děti svými lichými obavami.. mohly by se splnit.. jo rozumím, a beru..
ad. 3 - jo, síla myšlenky podpořená vírou? Ale jo, kolikrát si něco člověk přeje.. ale nevěří. Pak si řekne, že to stejně nefunguje.. a jde od toho. Ale zvláště pro racionální lidi není jednoduché (někdy ani možné) věřit.. oni myslí.. ke své škodě.
Ad 9 - no to je úžasné - "kdybych ti splnil každé přání, nebyl bych tvůj bůh, ale tvůj otrok." nehledě na to, že si kolikrát přejem věci, o kterých za pár let víme, jak naivní a hloupé byly..
Ad. 10 - a taky se vrátím na Tvůj blog dočíst věci kolem :-)

Lenko, nic si nepřát je možné jen bohům a bláznům, četla jsem kdysi.. možná i duchovně hodně vyspělí lidé nemívají přání.. a nevím - je jim líp?
Ad 12 :-) jojo..
Ad 14 - to jsi skvělá. A je to systematická práce?
Ad 16 - další skvělý citát do sbírky.. jen bych si nastavila delší úseky než den.. :-)

Ratko, ad 7 - no jéje - ještě jsem pořád mladá dospělá :-) to mě potěšilo..to si přání ještě pořád můžu dovolit :-)
ad 20 - na tom možná něco bude - v mém okolí mají nejvíc nemocné děti ty nejúzkostlivější a nejnervóznější matky..
ad21 - právě jednu takovou bombu absolvuju s Mrnětem.. tož doufám, že bude ke prospěchu :-)
ad 24 - to je stejně neuvěřitelné, co lidi dokážou.. a myslím, že to je prostě dané - povahou, temperamentem..
ad 35 - jsou věci u druhých, co nepochopíme.. vyhovuje jim to tak doopravdy?

Saule ad 8 - no by to dopadlo :-) jen mám občas pocit,že plní zrovna ta, co byla jen krátkým srdečním záchvějem.. a ta podstatná zůstávají nevyslyšena..
ad 11 - to je skvělá představa a jsem zvědavá, jak zdařilá bude realizace..

Ello, to musí být zážitek - být všichni pohromadě :-) nás bylo asi 9 a protože děda s babičkou potrpěli na rodinné oslavy, pamatuju si některé okamžiky dodnes.. pak děda zemřel, když mi bylo 12, a tím to všechno skončilo - od jeho pohřbu už jsme se nesešli a dokonce jsem většinu z nich od té doby neviděla.. a někdy si říkám, jestli mi chybí..

ad 42: No, oni toho píšou ... :-)
.... takoví lidi si nic nepřejou ze stejného důvodu, jako jiní nejedí jídlo, které jim nechutná nebo po kterém je jim špatně. A proto je jim dobře. :-)

ad 42 - 14: hele, nenadávej, jo?! :-))) Systematická práce - neumím posoudit, vědomě neřídím, co se má právě řešit. Vždycky, když se necítím dobře (šťastně), musím to řešit, jinak je mi hůř a hůř, nejde od toho utéct. Když pochopím, kde je chyba a změním to, zázračně se uzdravuji a bývám velmi šťastná...... Dokud se neobjeví další problém, který je třeba řešit. :-)
Ale takhle to má asi každý. Jen to není tak vědomý a cílený proces. :-)

ad 42 - 16: Ano, určitě. :-) (Je tam dodatek dole :-) )

"nic si nepřát je možné jen bohům a bláznům, četla jsem kdysi.. možná i duchovně hodně vyspělí lidé nemívají přání.. a nevím - je jim líp?"

Není jim líp Sabe.Určitě ne.
Za bohy mluvit nemůžu,ale za blázny ano:-0
A z toho co vím o "duchovně vyspělích lidech"...je to stejné.
Jenže pro ně to má nějaký smysl,nějaký hlubší smysl,než "mít se líp,užívat si..."
A to jim dává sílu,nebo přesněji-naplnění...v tomto smyslu je jim líp,to jo.Druhým je v jejich imaginární síle dosažení svých cílů dobře,ale jim je líp,i bez těch cílů.
To ale neznamená,že jsou šťastní,alespoň v tom smyslu jak si to představujeme.

sabe mas pravdu je to pro vnoucata faj oni se radi vidi ale aby jsme byli vsichni u nas najednou to se stane jen na velikonoce a vanoce. Doufam ze na to budou radi vzpominat az budou velky tem 3 nejstarsim uz letos bude 15 je to hrozny jak to leti,nejmladsi bude 5.Vyslo nam to dobre mame 5 holek 5 kluku nasich + jednoho jsme dostaly zadarmo kdyz se mladsi dcera po druhe vdala.

Jano neboj oni prijdou vis co se rika kdo pocka ten se docka.

Jeste jsem si vzpomnela ze mi nedavno prisel email a tam bylo napsano Buh ma nejradeji neverici protoze ho neotravuji svyma problemama. Hned se omlouvam vsem vericim.

Hm, zajímavá diskuze... Ad přání a nepřání: Já se asi v 6 nebo 7 letech začal každej večer modlit, až jsem poměrně brzo došel k závěru, že volat po tom, co můžu ovlivnit, je trochu hloupý, tak mi "stačilo" projevovat vděčnost... A taky mi to spirituálně nesedělo, bylo to moc kupčení :-)

ad 49: Jo, no viď, Jirko, taky mi to tak připadá. Ale to jsi na to přišel dost brzy. - U vás v rodině jste se modlili, jak jsi k tomu došel?

Jinak on ten citát spíš stojí tak, že si svými negativními myšlenkovými programy blokujeme žití šťastnějšího života. (Jsme si to trochu významově posunuli.) :-)

50. mozna bych jeste doplnila. nase myslenkove programy blokuji nase prozivani okamihu. A prave prozivani okamihu je asi ta radostnost (blazenost) kteru lide podvedome hledaji a casto nenachazeji.
Nemusi v tom byt zadne splnene prani.
Mam priklad: Jedu na bezkach

krasne slunicko, ptacci, stromy a ja si rikam juuu, to je krasne, ja jsem ta staaastna.. Tak to je ta rozumova blokada. vse si uvedomuju a srovnavam s myslenkovymi vzorci.

A pak je vichrice, snih mi boda do oci a do obliceje, vsecko hucí kolem, bila stena a ja najednou mizim. norim se do ty bile steny jako polarnik a jen existuju. Az se proberu tak jsou tri hodiny pryc.
nikoliv stastne ve smyslu naplneneho prani, vse boli, spaleny xicht olepeny snehem, mokra a spocena. citim se ziva. ziju. to co hledam cely zivot najednou prozivam ve snehove vanici. blazenost.
ale ta vanica je taky jen kulisa. pomucka k radostnemu proziti okamihu.
urcite by to melo jit i bez ni. ale zatim mi to moc nejde :o))
urcite to neni v myslenkach, spise v nemyslenkach. nepremyslet. zit to co je. ted.

rika se tomu osklive extaze neboli trans. Lide ji hledaji pres drogy nebo ruznymi manipulacnimi techikami. Verim tomu ze jsme schopni extaticke radostnosti dosahovat ve vsem ceho se dotkneme. V cisteni zubu. V oblekani. V rizeni auta. I v praci. Ve vsem. Delat to s vasnivou radostnosti. Jako blazni. Silenci. Roztancit se a rozezpivat kdyz mame chut tancit. Delat blbosti. nesmyslne se smat. NIdko nevi kdy prijde jeho posledni den. Muze to byt hned TED.
ja se radim jiz delsi dobu k blaznum. Bala jsem se ze to bude nekomu vadit. Kupodivu to nikomu nevadi :o)) Zvykli si.

52
"Zvykli si."

nebo rezignovali:-)

Přání- to je navlékání barevných korálků.Nejdřív navléknu zelený korálek a přeju si,aby jsme doma byli všichni zdravý.Pak růžový-to je moje láska ke svým dětem,pak červený-ať jsou moje děti šťastné.Dále duhový korálek,to je přání,aby můj syn mohl vše,co mohou ostatní lidé.Bílý korálek,to aby se dceři nekřivila víc páteř a aby jí středeční vyšetření dobře dopadlo(je po operaci páteře a zhoršuje se)Pak světle modrý korálek,ať může moje dcera volně dýchat.A nakonec průhledný korálek,abych se z toho všeho mohla alespoň vybrečet.Tak to jsou má přání a protože se moc bojím,tak se začnu modlit a modlím se už přez dvacet let.Sabe,nemůžu to napsat u sebe,tak promiň.A o tom to všechno pro mne je a i o mém zdraví.Zdraví je průzračně čistá voda.A pak je taky třeba láska.Všechno ostatní je méně důležité.Alespoň pro mne.

Jani, modleni pomaha urcite.
Ja se modlila za sveho otce ktery byl na smrt. A vyzdravel. a je z nej ted radostny clovek.
TAyk jsem se modlila za sveho muze, kdyz s nim bylo moc zle. vyzdravel.
Ta motlitba je spise vnitrni vlastni ocista nez pomoc nekomu.
clovek muze pomoci jinym tim ze pomuze sam sobe.
kdyz zachrani sebe tak muze zachranit i druhe. Jsou to spojene nadoby.

Lenko, ad 46 - myslíš, že mají strach, že jim nebude chutnat? :-)

Saule, určitě je fajn mít nějaké naplnění života (nebo si to aspoň myslet, že ho máme).. je snad život bohatší? Nebo my? Nevím.. ale lidi pak vypadají o cosi spokojenější..

Ello, myslím, že i dvakrát do roka takové akce stačí :-) u nás nebývaly častěji..
Jé, ten citát je kouzelný :-))

Jayee, zdá se, žes byl ve svých raných letech osvícenější než 99% katolíků všech věkových kategorií..

Ratko, mám pocit, že po podobných věcech jde většina východních směrů - být blažení v prožívání přítomného okamžiku..
ad. 55 - ne vždy se uzdraví ti, co se za ně modlíme.. z pohledu spojených nádob bychom si to museli vyčítat..

Jani, nic se neděje.. máš pravdu - pokud nemusíme řešit otázku zdraví, považujeme za priority jiné hodnoty.. podstatně méně podstatné. Věřím v sílu modlitby, ač ne vždy bývá vyslyšena. Proč? To snad jednou pochopíme..

ad 56: Sabe, jsem přesvědčena, že se nebojí právě ničeho! :-) A když se ničeho nebojej, tak jdou a zaříděj si to, co je potřeba. Proč by si něco přáli? To by bylo jako se modlit "Pane bože, prosím tě, dej mi kafe, dej mi kafe..." Když je někdo už dospělej (duchovně zralej), tak jde a uvaří si kafe sám. A to je to. Kdyby si to jen přál, tak by furt čekal a čekal a slintal a trápil se... Na co? Jdu a udělám to. A když nemůžu nic dělat (kafe není), tak se zklidním a užívám si přítomnosti. Třeba že sice nemám kafe, ale mám chleba, vodu, není mi zima, venku zpívaj ptáci .....

ad 55: Ratko, ANO! Modlitba dle mého hlubokého přesvědčení slouží hlavně ke zklidnění a jen člověk, který je zklidněný a vyrovnaný, může najít řešení nebo zklidnit a utěšit nemocného, dodat mu víry. A optimismus a důvěra v sebe a ve věci dobré uzdravují.

ad 50: Lenko, ty nechodíš spát, nebo budíš kohouty? :-) Modlit se mě naučila sestra, která je evangelička, jinak jsme zcela ateistická rodina...

A poměrně záhy... no já termínem "dost brzy" myslel po několika letech :-) Někdy v 15 nebo tak :-)

ad 58: Vysvětlení toho, proč jsem psala v půl čtvrté ráno je u mne v komentářích u článku Nerozčilovat! :-)

Aha, tak díky sestře. Je zvláštní, že jsi jí na to modlení přešel v tak mladém věku a každý den. ..... v době, kdy je problém dítě donutit, aby si denně vyčistilo zuby, tebe nikdo k tomu jistě nijak důsledně nevedl. To svědčí o vysokém stupni schopnosti sebeřízení, tedy zralosti.

59.
kdyz pubertalni dite uveri ze mu motlitba pomuze tak se kus jeho vnitrniho traumatu prenese smerem ven a nemusi se s tim prat samo. kus trapeni preda jinam.

to tezke co muze dite postihnout je uvedomeni, ze je uplne samo. SAmo si musi se vsim poradit, samo si vylizat rany a neni na celem svete nikdo, komu by se mohlo sverit. neveri nikomu.

ta 61 jsem byla zase ja :o/

ad 59: pokud si myslíš, že J. prožíval pubertu v šesti letech, pak jenom dokazuješ to, že byl nesmírně vyzrálý na svůj věk. :-))))

63 zebych neco pomotala? ja cetla nekdy v 15 a tak... myslim komentar 58

ad 64: se to váže ke kom.49 :-)

Sebeřízení, tedy zralosti... No, Lenko, v tom případě se mi zdá, že už hniju :-)

ad 66: Ale posledně jsi vypadal docela zachovale. :-)

Lenko, ad. 57 - pěkný příměr s tím kafe.. jen jedna věc - bez kafe se člověk obejde. CO když je to něco, na čem je závislý? Pak nepomůže voda, chleba, teplo..

ad 68: Nerozumím, jak to myslíš, Sabe. Za kafe si přece můžeme dosadit cokoli ...

"Na čem je závislý?" - na čem by měl být závislý? Mluvíme-li o hodně vyzrálém člověku, ten by neměl být závislý snad na ničem.

Specifikuj, o co ti přesně jde, prosím ...

To jo, Lenko, ale ne na všem závidí náš další život nebo přežití.. bez kafe přežiješ, bez vody ne.. umírajícímu žízní chleba nepomůže..

rozdíl mezi nevyzrálým a vyzrálým člověkem je pouze ten,že prvý neví na čem a proč je závislý.
Ten druhý to ví a má tudíž minimálně o jednu podstatnou závislost méně-potřebu dokazovat sobě i svému okolí,že je nezávislý!

taky si mylsim, ze je osvobozujici videt vlastni zavislosti jako na taliri :o)) ze je lepsi je videt a chapat (proc jsou a proc zrovna tyto a ne jine) nez nevidet a nechapat.

Cely zivot se snazim dokazovat ze jsem nezavisla na svem muzi. Ze si muzu delat co chci a jak chci. Sama sobe si to furt dokazuju jako male decko.
Abych nakonec tuhle zavislost uvidela v plne nahote behem jeho nemoci. Jak hluboce na nem visim, at si sama sobe vykladam cokoliv. Clovek si nakonec musi priznat ze pouto je lpeni a lpeni je zavislost. Ze mame male tapicky a temi se zachytavame na to co je mile nasemu srdci. I kdyz vime ze je to spatne. Ze lpime, ze to je nase budouci utrpeni. Presto se chytame v nadeji ze to co mame radi na zustane vecne.

Saule, není nad to vidět věci pozitivně.. no, a v podstatě máš pravdu :-) aspoň myslím..

Ratko, žena může být na muži závislá z mnoha důvodů.. ovšem citové pouto je něco ještě úplně jiného než závislost v praktických věcech jako chystání dřeva s motorovou pilou.. myslím, že v paneláku bych byla poměrně hodně neávislou..

moje kolegyne je samozivitelka s deckem a maminkou a chysta drevo motorovou pilou. Asi zalezi na tom co se od zensky vse ocekava. Ja si umim vymenit vsecky ctyri kola sama :o)) A kdyz je treba tahnout a zvedat tezke veci tak to zustava na me :o)) ono asi zalezi jak si to ti dva rozdeli. hodne veci muzou delat oba uplne stejne, ze je to fakt jen veci dohody.

Ratko, jo věřím tomu, že jsou takové ženské.. ovšem musí mít určité předpoklady.. což bohužel postrádám.. a není to výmluva..

napada me pri te prilezitosti, ze i nekterym muzu schazi ruzne predpoklady. Ze to snad ani nemusi byt rozdeleno dle pohlavi :o))
muj muz je manualne sikovny ale udela jen co musi. Ja jsem obzvlast nesikovna, takze snaha mi moc nepomuze.

Ratko, :-) jeden můj kamoš, tvor to poměrně inteligetní, ale třeba autem umí jen jezdit, jakákoli údržba včetně nalití vody do ostřikovačů pro něj znamená výlet do servisu :-)

oni se ti chlapi i delaji nesikovnymi. Zjistia jsem ze uz to odkoukaly od zenskych :o)) Ja v praci delam slabou damu a hned mam dolito do odstrikovacu, sneh odhazany ze sluzebniho auta.
A to moje vlastni jsem si musela odhazet rano sama.

To je zajímavé, že doma Ti to tak nefunguje - proč?

asi proto, ze mi to dela radost byt za silnou zenu. asi nejaky komplex nebo co. neco si tim doma kompenzuju.
hrozne mi vadi byt za domaci putku i kdyz ji jsem.
v praci mi to je jedno. tam to nehrajie zadnou roli :o))
ale doma se nikdy nesmirim s roli hospodynky. nevim proc. budu radeji vymenovat kola a tahat tezky nabytek nez lestit sklenicky a utirat prach.

anebo to muze byt tim, ze nesnasim galantni chlapy. mam nutkani je nakopnout. furt se mi zda ze jsou falesni a vpocitavi. Ale to je taky jen komplex. Asi ze tatinek byl galantni ale jinak totalne neohleduplny sobec.

Ratko, ani já nejsem žádná hospodyňka :-) ano, naprosto mě to irituje - strávit život péčí o manžela, děti, plánovat nejvýš tak stravu na celý týden, pěkně mít uklizeno, vypráno, nažehleno, řešit dlouhé hodiny kašičky, polívčičky, obídky, jo, fakt Ti rozumím :-) z tohoto pohledu je farma příjemným zpestřením :-)
Galantní muže mám ráda :-) není jich mnoho, možná právě proto..

uvidis, jak se to vse bude vyvijet se zamestnanim plus male deti. Dojizdeni. ZAzila jsem si to a uzila jsem si to. Dulezite je zazemi. U nas to byla babicka. Nekdo kdo 100% zachyti deti kdyz bude zle.

Ratko, to je fajn, žes měla oporu. moje matka zareagovala tak, že mi nabídla, že jí můžu Mrně vždy třeba na tři dny přivézt - super, zvláště když bydlí přes sto kiláků daleko.. důchodkyně, co se doma nudí..

ja to tak bohuzel musela udelat kdyz decka onemocnely. Moje maminka bydlela pres 350 km daleko. Nemocne decko jsem k ni odvezla a pak si ho privezla domu.
Nikdy jsem si nevzala na dite paragraf.
nejsem na ot pysna, ale takova byla doba.

Ratko, to si neumím představit vézt nemocné dítě takovou dálku.. radši nemyslet..

ma to jednu extra pozitivni stranku. Moje decka prarodice milovaly a prarodice milovaly decka. BYla to absolutni laska, kteru jsem jim ja v ty dobe jeste nebyla schopna nabidnout. Ale moji rodice ano.

To je úžasné, Ratko. Moje děti mohou Tvým jen závidět.. absolutní lásku známe možná z pohádek..

ja uz vim o cem to je. Ted :o) Ted uz jo. Mela jsem to posledni dite v 38 letech. to uz jsem mohla byt i babickou :o)) leta jsem na to mela.

:) to jsi na tom pořád líp než ty spousty lidí, co ji nezažily nikdy..