horalka

Chtěla jsem něco řezaného do svícnu – rozuměj kytku. V dědině je jeden krámek – taková všehochuť, od papuček přes oblečení až po kytky, tudíž jsem zamířila právě tam. Dnes, těsně před vánocemi – tam byla nezvyklá fronta. Už první pohled dával jasnou informaci – z řezaných tam byla jediná – poslední oranžová růžička. Hm, chtěla  jsem nějaké chryzantémky nebo karafiátky, ale optimisticky jsem se postavila do řady, co kdyby náhodou.. měla paní majitelka ještě nějaké vzadu.

Paní, co byla na řadě, chtěla nějakou mikinu pro vnučku. Nechala si ukázat první, druhou, no nebudu to natahovat – asi deset jich bylo, aby si vybrala tu první a nejlevnější.

Za ní čekal zajímavý člověk; ač na první pohled klasický alkoholik po padesátce, byl upraven, v pěkné bundě a tesilkách. Pán byl evidentně původní domorodec, řadu let zmizelý někde daleko, jak vyplynulo z řeči. Chtěl rifle. Pro sebe. Dostal asi troje a šel je do skladu zkusit.

Mezitím došlo na mladého domorodce, co zůstává v dědině, a to až tak, že tu kupoval mikiny a svetry pro většinu rodiny. Nejvíc problémů dělal dárek pro mámu. Jeden svetr měl velký výstřih, druhý dlouhé rukávy, u třetího se nelíbila barva.. a tak to šlo až po pěkně sytě oranžový rolák. Ten mladého muže zaujal, až tak, že celkem nevnímal větší velikost a barvu hodnou dvacítky, a šel do toho, s nesmělým dotazem, jestli může mama dojít vyměnit, kdyby neseděl. Mohla.. nákup úspěšně završen.

Mezitím se člověk-klasický alkoholik vrátil ze skladu - jedny rifle byly ty pravé. Než byly složeny, zabaleny a zaplaceny, dozvěděli jsme se my čekající, že se po letech vrací na vánoce. On se rozvedl, matka je sama – tak budou o vánocích spolu. Tak nějak mi ho bylo líto, ani nevím proč.

Došla řada na mě. Paní majitelka si vzpomněla na papučky pro Mrně, co už dvakrát neměla tu naši velikost. Už je měla, a já jí nechtěla kazit radost a říct, že už jsme je koupili ve městě, a vzala jsem další – o půl čísla větší, na příště. Zeptala jsem se na ty kytky. Bohužel – růžička byla poslední. Zrozpačitěla jsem – moc jsem si ji v tom svícnu neuměla představit. Paní majitelka řekla, ať si ji vezmu, že mi ji dá. Zaváhala jsem, mezitím jsme pořešily rukavice pro Slečnu a vrátily se k růži. Bylo mi jí líto, jak tam byla tak sama, poslední, že jsem ji vzala. Paní majitelka za ni nic nechtěla. A nedala se, ač jsem se snažila. Odcházela jsem s nádherně hřejivým pocitem.

Tak teď na tu nádheru ve váze hledím a myslím, že zůstane tam. Kdo by řezal takovou krásu?

Přátelé, krásné vánoce plné pohody a jemných pohlazení vám všem..

linkuj.cz vybrali.sme.sk