horalka

Navečer sedám do auta i s dětma a psem a jedeme kontrolovat berany. Hlava jen těžko přehazuje výhybku po náročném dnu, ovšem situace donutí změnit kurs raz dva.

Z desetiminutovky u beranů je skoro hodina, sedáme do auta a jedeme domů. V hlavě šrotuje haluz, co nám jakýsi dobrák hodil do drátů, čímž vybil baterku coby zdroj energie, 4 beránčí uprchlíci, které jsme naháněli se psem, povolené dráty, co jsem spravovala, fakt, že dva beránci jsou trochu posraní a čili nejspíš plní parazitů, co chytli od srn, jestli je odčervit nebo radši buchnout, protože jsou to chroničtí útěkáři..

Přijedeme domů, lup – jsme na další výhybce – je po osmé večer a naskakují všechna zvířata a kolotoč kolem nich.. je po desáté, když zaháním děti domů, dávám večeři psům.. Kde je pes? Volám do tmy.. nic. Tak to je divné – Kamoš normálně poslouchá a slyší. Ještě jeden pokus – nic. Blesk jak sviňa – bože, běžím k autu, otevírám dveře a můj milý pejsek vyskakuje šťastný jako blecha, že si panička nevzpomněla až ráno.

Oddechli jsme si oba dva, on se s láskou vrhl na svou večeři, já na své děti, abych je směrovala do postele..

PS. klaustrofobií netrpí, už to vím..

linkuj.cz vybrali.sme.sk