horalka

Ano, tak pod toto by se Marek s Andreou určitě podepsali. ;)

Bohdane, určitě by nebyli sami..

k tomu není co dodat

Hastone, je to "jen" citát, a určitě je dost lidí, co to vnímají zcela jinak..

Když já si Sabe myslím,že utrpení je na nic.Ono se sice říká,že utrpení nás něčemu naučí,ale zároveň vyvolává v člověku pocit nespravedlnosti,,proč zrovna já,proč se mi stalo něco takovýho".Nevím,ale opravdu si myslím,že vlivem utrpení se mnohdy chováme i hůř k druhým,protože něčeho je na nás moc.Vždyť zkušenosti se dají získat snad i jinak,já ti vážně nevím.

jani, nesouhlasím. Znám pár lidí, ze kterých utrpení udělalo lepšího člověka. Dokonce si myslím, že až díky utrpení se lidé stávají lepšími, protože si dokážou vážit těch pravých hodnot. K tomu "proč zrovná já ..." - myslím, že v každé situaci je třeba hledat něco pozitivního, každá negativní situace dává člověku šanci udělat něco, co ho přivede na jinou cestu až nakonec zjistí, že je dobře, že zkouškou (utrpením) prošel...

Jani, obdobím "nespravedlností" jsem prošla a asi už mám blíž k tomu poučení se z toho..

Aries, ano, při pohledu zpátky si vždycky řeknu, že to mělo smysl, ač to tehdy bylo k nepřežití.. vážím si věcí, kterých bych si dřív nevšimla..

ad Aries: Je pravda,že jakákoliv zkušenost nás něčemu naučí,a pokud máme možnost s tím,co jsme se naučili ještě něco podniknout,tak je to pro nás velké plus.Jsou ale životní situace,které nejdou zvrátit,člověk je musí táhnout až do konce.A to je ale zas o něčem jiném.

8/ Jani, mě napadá jen situace, kdy je člověk nemocný. Ve všech ostatních případech je to jen a jen o vůli a osobní statečnosti nebo se pletu?

utrpeni cloveka nauci pracovat s utrpenim. pochopit ho. ze neni smyslem utrpeni, nybrz ze utrpeni je prirozenou a samozrejmou soucasti zivota. jen my to nazyvame utrpenim. Z naseho pohledu. Treba ze utrpeni ve smyslu zaniku je bezne.

Ratko, možná na tom, co píšeš, něco bude.. krom toho když je k dispozici dostatečně často, člověk si zvykne.. a možná i roste, když to zvládne..

Kolik utrpeni je hodne utrpeni. a kolik utrpeni si treba delame sami, tim ze se privadime do urcitych situaci. Misto abychom se jim vyhli.
to co si clovek nevybira jsou rodice. Alei zde jde nalezt drobne nuance. Nekdo trpi i u normalnich rodicu. A nekdo se vyvine normalne a jeho rodice jsou uplne priserni.

Ratko, postřehla jsem jednu šílenou teorii, tuším že taky z východu, a ta byla pro mě těžko stravitelná - totiž že dítě samo si vybírá své rodiče.. a tím, jak je šílená, mi fakt utkvěla v hlavě..

dospela jsem k nazoru, ze pokud rodice daji decku najist a nemlati ho, tak se to v psychickem zdravi prezit da.

Tož tady si dovolím polemizovat.. Ratko, myslím, že to je zoufale málo a tento základ je třeba dopřát psům v útulcích.

jasne, vidm v tom prave ten pozitivni prvek z pohledu decka :o)) REknu to jinak veseleji. Verim ze se da nalezt cesta k vlastnimu vyvoji. MOzna prave proto ze se vic hleda

Vidim to na deckach uplne jasne. Ty ktere se doma trapily (at z jakehokoliv duvodu) se naucily velice brzy s timto trapenim zachazet a naucily se bojovat. maji silnou vuli i vytrvalost. jsou samostatne a jiz ted celkem svepravne (maji nazor a jdou za nim).
Ty ktere jsou ofukovane a zachazelo se s nimi v rukavickach maji tendenci propadat pasivite. Nic je nebavi a ani netouzi vyniknout. Vsechno maji. Chybi motivace. U tak maleho decka je to prilis brzy. TEzko se zmotivuje pozdeji.
sleduji to zrovna doma a "resim". a hledam cesty jak nastartovat k aktivite vlastni decko. I za cenu ze budu "zla" a ono bude sedet v zime na vetru.

Ratko, znám až příliš mnoho dětí, kde něco v rodině nebylo ok (samoživitelka, rozvody, závislosti, chybějící komunikace, zrovna tak ale prázdno přepychu atd.) a když jsem dlouhodobě sledovala díky profesi jejich vývoj, troufám si tvrdit, že těch, co se naučily bojovat, mají silnou vůli a vytrvalost, je zlomek.. Dělala jsem dost dlouho se "spodinou společnosti" a postřehla jsem, že dobré 2/3 z těchto lidí na okraji společnosti pocházejí z nějak dysfunkčních rodin. Zbývající většinou byli z rodin, kde se cítili nepochopeni, neuměli komunikovat se svými rodiči.. čili to není jen o rodinném zázemí, ale neméně o osobnosti dítěte. Každé je jiné a každé vyžaduje jiný přístup, v každém případě ale na prvním místě "zdravou" lásku.

sabe, s tim co rikas uplne souhlasim. ale co kdyz ji nedostanou? tu zdravou lasku... kazdy z nas se snazi dat detem maximum. maximum lasky. ale jaky bude vysledek netusime.
moje maminka ji nedostala, a ani tatinek ne. a na me zkouseli vsechny ty nedostatky nejak eliminovat.
muj muz zase byl vychovavan celkem stroze a ma psychiku zdravou a silnou jak remen. (ja byla na psychiatra)

furt si myslim, ze nadeje je i kdyz neni vse idealni (i kdyz ta pravdepodobnost je mensi) kdyz jsem videla z jakych sracek se dostali treba moji rodice (a to byla jeste valka) tak verim ze mozne je uplne vsecko. jen mit v hlave vizi. chtit.

Ratko, možná je problém v tom, že v době dospívání Tvých rodičů byli na tom všichni hodně podobně a chtěli přežít.
A jinak v tom dál vidím vliv osobnosti a prostředí..

no dnes zase maji mladi moznost uskutecnit vsechny svoje sny. Podminkou je aby nejake meli. aby neco chteli.
rodice chteli protoze jim bylo jako detem tezko. Dnes maldi moc nechteji.

Ratko, buďme optimistky, to je individuální..