horalka

Letos poprvé vypásají naše ovce pozemky dál od domu. Žádnou romantiku v podobě pocházení za ovečkami s píšťalkou a pejskem nečekejte, ovce máme na pastvinách v ohradách, a nezbývá než je denně kontrolovat. Tato nově vzniklá povinnost připadla nepřekvapivě mně, neb Drahý dělá krom dalších jiných každodenních radostí začátku léta na stavbičce, co má být do podzimu hotová.  

V praxi to znamená sednout do auta (pěšky by každý výlet za nimi zabral 2 hodiny), zvolit jednu ze dvou příjezdových cest a jet. Když jedete jednou stranou, dostanete se po dobrodružné jízdě cestou necestou až na kraj pastvin. Riskujete jen to, že zvláště za mokra sjedete s autem mimo cestu v místě, kde je skoro pořád blátíčko, a nebo to, že vám nějaký domorodec naschválník nachystá do travnaté cesty něco jako velký šutr, abyste si zespodu pěkně poškrábali auto (jedni takoví – přímo naši sousedi – nám loni postavili závoru na hranici jejich pozemku, protože "se s námi chtěli potkat, aby si s námi mohli popovídat" – nekecám).. A protože jsme neměli v době sen moc chuti povídat si s někým, kdo se snaží z vás udělat blba za každou cenu, a protože jsem je tehdy asertivně přiměla k demontáži překážky, můžem letos od nich očekávat jiný, neméně praktický počin.. Logicky tuto z cest, ač rychlejší, volím v méně případech, a pokud mě vyloženě netlačí čas nebo fůra věcí, co musím dopravit na místo, volím

druhou cestu. To takhle jedete po horizontu po zpevněné cestě, zastavíte  na kraji louky, která není vaše, a projdete k vašim pastvinám = zhruba půlkilometrový pochod metrovou trávou zakončený kratším úsekem – cestičkou na kraji lesa. Poté dorazíte k ovečkám. U této varianty zažijete jiná dobrodružství – jsou tu totiž divočáci. Poznáte to lehce – cestičky vyšlapané v trávě i v křoví na kraji lesa, čerstvě i méně čerstvě zrytá místa, kudy procházíte, sem tam šramot v keřích, když se přibližujete..

Hm, ještě jsem nepotkala tváří v tvář žádného. Když jsem ale nedávno postřehla dobrodružství ženy, co díky bachyni strávila nějaký čas na stromě, než se dočkala pomoci, a jindy zas viděla rady zkušených či méně zkušených odborníků, co dělat, když.., přemýšlela jsem o tom, co bych vlastně měla dělat. Vzhledem k tomu, že se rady celkem protichůdně rozcházely, mám v tom tak trochu chaos. Já fakt nevím, co udělám, až ho potkám. Jestli se dám na útěk (což je dle některých hovadina, neb ho tím vyprovokujete k pronásledování) k nejbližšímu stromu - navíc je dilema, jestli bych si pomohla, neb jednak na stromy nelezu a jednak záleží na tom, v jaké části louky bych ho potkala – ono závodit takhle s divočákem v běhu třeba na 400 m.. no nevím, ale asi bych nevyhrála. A nebo budu nehnutě stát a čekat, až se vzdálí, jak tvrdil kterýsi myslivec?  Nebo se budu tiše opatrně vzdalovat – couvat stále tváří v tvář jemu? Nebo zaječím – třeba se lekne a uteče on? Nebo...?

Vidíte – nevím, jen doufám, že se s ním ještě dlouho nepotkám. A protože tam ovečky na mě čekají každý den (a ještě aspoň měsíc čekat budou), budu potřebovat hodně štěstí. Tak ahoj, jedu.. 

linkuj.cz vybrali.sme.sk