horalka

Když jsem byla malá, bála jsem se bouřky. Nejhorší bývaly ty noční – nepomohlo otočit se zády k oknu, odlesky blesků se odrážely na hladké skříni, co stála proti oknu. Takže jsem vždycky končila stejně – s hlavou pod dekou a někdy i zacpanýma ušima jsem se snažila zaspat to peklo venku.

Dnes v noci jsem si nechtě na ty časy vzpomněla. Venku řádila vichřice jako pominutá, vítr se pokoušel dostat se nám do domu všemi cestami, sebrat nám střechu, popř. pokácet některý ze vzrostlých starých stromů, co rostou u našeho neméně letitého domu. Několikrát jsem to zaspala, až přišla před svítáním silná rána – vítr smetl ze schodů starý těžký plechový kbelík. A bylo dospáno. Nepomáhala deka přes hlavu, nic. Pozorovala jsem běsnění přírody venku, padající větve, stromy potácející se sem a tam v poryvech vichru, neustále měnícího směr. Zkontrolovala jsem střechu, byla na svém místě..  drůbež, mladé slepice se statečně choulily na ohradě u naší Hlídačky spolu s nově pořízenými perličkami, které vyměnily během tří dnů závětří a klid  kurníku za tuto nepohodu -  byly všechny. I ovce s jehňaty vypadaly bez újmy – pospávaly v tom vichru jakoby nic na pastvině u domu..

Svítání s sebou přineslo optimismus, že přežijeme beze ztrát.. zvláštní oranžomodré nebe přecházelo do růžovomodré a čerstvě probuzená zeleň tak na chvíli dostala neuvěřitelně barevné roucho.. vítr se trochu zklidnil a že je nejhorší za námi, prozradily ovce s jehňaty - jejich bečení bylo jasným signálem, že čas pro pasení začal. Kolem domu se několikrát prošly perličky se svými typicky nepopsatelnými zvuky, jeden  z kohoutů postál pod okny a aktivně se snažil nás vzbudit, nevěda, že dnes tak učinila příroda za něj. Co do hlasitosti, s menším nasazením, zato o to krásněji se rozezpívali ptáci.. idyla, při níž měl člověk pocit, že se probouzí z nepříjemného snu..

Návrat do reality byl poměrně rychlý, naklusala Malinka, naše přikrmované jehně, a celému světu si stěžovala, že je hladná..  začal kolotoč všedního dne...  

linkuj.cz vybrali.sme.sk