horalka

Někdy v létě se nám stala nepříjemnost – relativně nepříjemnost: někdo se nám v civilizaci pokusil sebrat auto. Pozitivní na tom bylo, že se pokus nezdařil,  auto s námi jezdí dál. Nepříjemný aspekt: nejdou nám otevřít zadní "kufrové" dveře. Lépe řečeno – Drahému jdou (musím uznat, že si s naším inteligentním autem rozumí víc  než já). Pro mě, neb s autem jezdím často i bez Drahého, to znamená čelit čas od času podezření, že si dělám z lidí srandu. Nedělám!

Ale si to představte: měla jsem jet pro 3 metráky obilí. Vybavena instrukcemi pro prodávajícího, jak se dostat do kufru našeho auta, a v doprovodu Mrněte jsem vyrazila. Prodávající na mě hleděl nejdřív nechápavě, pak s úsměvem, pak hrdinsky došel k autu a začal. Zajímavá je první mužská reakce po prvním neúspěchu: nemám ty dveře náhodou zamčené? Neměla. Když se mu to ani po 5 minutách nepodařilo, již méně hrdinsky, ale statečně, nacpal pytle do kufru bočními dveřmi po sklopení sedadla. S velkým poděkováním a malým tringeltem jsem se ubírala k domovu.

Ještě kouzelnější situace o nějaký čas později. Měli jsme zajet k vlaku s brigádnicí pro nového brigádníka – Itala (ano, i když se nám to nevěří, jezdí k nám i brigádníci ze zahraničí, a dělají zadarmo - lépe řečeno za stravu a bydlení). Drahý vysvětlil Daně podstatu problému s kufrem, zkusila – šlo to. Zkusila podruhé a potřetí (pro jistotu) - šlo to. Došla jsem já a vysvělili jsme jí komičnost situace – totiž že mně to nejde. Svorně jsem se zasmáli.. zkusila to znovu – víckrát je neotevřela. Samozřejmě ani na nádraží a Italovi se nevedlo o nic lépe. Opět došlo na potupné cpaní (snad 20-kilového) báglu do kufru bočními dveřmi. Od toho okamžiku mě začal milý Ital považovat za blázna..

A nejlepší před pár dny: dojela jsem do dědiny a v obchodě mě odchytil pošťák, že má pro mě balík – nadšený, že nemusí jet až k nám. Klícka pro ptáky nějakých 80 na 60 na 40. Problém byl na světě: zas ten kufr. Nejdřív si myslel, že si z něho dělám srandu (je to takový hecař a sem tam mu to vrátím). Hodila jsem na něj nejnevinnější pohled a vysvětlila podstatu problému. Podotkl, že škoda, že nám to auto nesebrali.. a začal boj. Zkusil poprvé – nic. První nápad – nemám dveře zamčené? Pro jistotu dva pokusy s klíči. Nic. Znovu podezíravý pohled na mě. Znovu jsem mu vysvětlila postup, který mně nejde, ale mu coby mužskému..? Nebudu protahovat, po pár minutách (co by neudělal pro to, aby k nám nemusel) došlo na hledání dalších variant. Na zadních sedadlech děti, tak to nic. Už na to přišel: "sklopíme přední sedadlo!" Trochu nesměle jsem mu sdělila, že to neumím – to už vypadal, že ho budou křísit. Poznámka, jestli umím aspoň řídit, patřila k těm lichotivějším..Kolem se radši moc nerozhlížel – ono na dědině to není nic moc – tancovat s babou dlouhé minuty kolem auta, když za každým třetím oknem je skryta aspoň jedna duše ochotná sdělit to dalším a nejlépe pak žárlivé manželce..  Zachránil ho zázrak – můj soused Ochotný (kterého si asi stihl vymodlit), když zastavil vedle našeho auta.. klícka byla nastěhována k němu a pošťák mizel rychlostí blesku (já taky).

Jsem zvědavá, koho testnem příště.. (ač to tak nevypadá, vždy si připadám jako pořádný blbec..)

linkuj.cz vybrali.sme.sk